kdesi v Brazílii v člověku zanechá hluboký zážitek.
Říkám si, že jsem už viděl leccos, ale znova a znova jsem
překvapován. Například letos, když jsme s Dakarem
vjeli do Peru, měl jsemmožnost vidět a poznat úplně
jiné lidi a jinou mentalitu, než kterou jsem kdy poznal.
Peruánci jsou neskutečně milí lidé.
Které končiny jsou tvému srdci nejbližší?
Myslím, že právě Jižní Amerika. Ať je to Brazílie, Argen-
tina, Chile nebo Peru, tak musím říci, že mne stále mile
překvapuje jejich otevřenost, upřímnost, temperament
a také zájem a fandovství o rallye sport. Hlavně jsou to
nesmírně skromní lidé, kteří se za ničím neženou. Jsou
spokojení s tím, co mají, a umí si neuvěřitelně užívat
života. Umí být šťastní.
Tak to ti vrchovatou měrou nabízí Dakar. Kolik jich
máš na svém kontě?
Letos to byl můj pátý Dakar a je to opravdový očistec.
Nerad bych vypadal jako hazardér, ale je to skutečně tak
náročný a těžký závod (i pro fotografa), že tu jde často
o holý život, což je ale ta největší výzva. A je to asi i
hlavní důvod, proč do toho jdu.
Jaké je focení Dakaru ve skutečnosti?
Protože už i tam jezdím jako profesionál, musím se
v první řadě řídit zadáním svého klienta, pro kterého
fotím. To znamená, že musím fotit ta auta či motorky,
které na sobě vozí reklamní loga. To pak musím
skloubit s tím, aby fotka byla atraktivní a aby splňovala
i prezentační poslání. Pak samozřejmě fotím všechno
ostatní.
Dakar je fenomén celosvětového významu. Který
považuješ za lepší – ten africký nebo jihoamerický?
Většina lidí, a to včetně závodníků, přestěhování
původně africké rallye do Jižní Ameriky přivítala. Nejen
z bezpečnostních důvodů, ale zejména kvůli neopako-
vatelné atmosféře. Tu vytváří nejen neskutečně pestrá
krajina, jíž se závod jede, ale zejména právě jihoameričtí
fanouškové, kteří si Dakar naprosto zamilovali. Stále
mne udivovaly desetitísícové davy diváků kolem trati.
Dodnes vůbec netuším, kde se v té pustině vlastně
vzaly. Velmi trefně to charakterizoval můj přítel a nestor
dakarské rallye, Josef Kalina, který řekl, že „v Africe ti
každý chce tvůj foťák ukrást. V Americe se s tebou chce
každý vyfotit.“ Myslím, že toto hovoří za vše.
Navíc je Jižní Amerika barevnější, členitější, náročnější.
Jedete po mořských plážích, v písečných dunách, pra-
lesem, zdoláváte vysoké hory, zapadáte do sněhových
závějí, brodíte se řekami. Existuje snad někde něco
podobného?
Jak taková rallye probíhá a jak tam vlastně vypadá
tvá práce?
Jakl jsem už řekl, je to opravdu velmi těžké. Jeden den
fotím závodníky uhánějící po pláži a druhý den sotva
popadám dech kdesi v Andách pět tisíc metrů nad
mořem.
Jeden den plus padesát nad nulou a druhý denmínus dva-
cet. BěhemDakaru ujedeme cca devět tisíc kilometrů,
což znamená ujet denně průměrně osm set kilometrů.
To je pro představu, jako bys denně absolvoval cestu do
Chorvatska. Ale po polních cestách (smích).
Prvního ledna startujeme, a to je člověk jak zdrogovaný.
Adrenalin pracuje na plné pecky a první dny spímmaxi-
málně tři hodiny denně. Na víc prostě není čas.
Co se focení týče, máme normální závodní auto se vše-
mi bezpečnostními prvky. Nejprve se snažím vytipovat
si podle roadbooku nějaké atraktivní místo pro focení.
Třeba brod, kaňon, duny apod. Toto místo může být
někde mezi prvním a osmistým kilometrem, ale my tra-
su dopředu neznáme. Můžeme ji jen odhadnout, neboť
je dána navigací. Snažíme se jet vždy napřed, abychom
byli na místě focení co nejdříve. Proto musíme často
vyrážet v noci, což je mnohdy opravdu zajímavé, neboť
jezdci se tam ztrácejí ve dne a my se tam často potlou-
káme ještě za tmy. Naštěstí jsem součástí součástí KM
Racing Teamu, takže se tolik nebojíme (smích).
Fotíš na digitální fotoaparáty. Nakolik je výsledek
tvé práce talent a dobré oko, kvalita vybavení, postpro-
dukční práce ve fotoshopu, štěstí a náhoda?
Na prvnímmístě je myslím zkušenost, neboť čím toho
má člověk za sebou více, tím lépe ví, jak si má na to
zajít. Na druhémmístě pak určitě štěstí. Aby se zrovna
ve chvíli, když fotíš, stalo něco zajímavého. Abys měl
pěkně chycené pozadí a abys zmáčkl spoušť v tu pravou
chvíli. Pak samozřejmě technika, která navíc focením
v terénu dost trpí. Na letošnímDakaru jsem zničil dva
fotoaparáty. Přesto na technice nešetřím, protože vím,
že kvalitní profesionální technika je na této úrovni
focení naprosto nezbytná.
Postprocesing je ale také neméně důležitá součást mé
práce. Dokonce bych řekl, že u fotoshopu strávím skoro
mnohdy tolik času, jako při samotném focení. Míru
vlastního talentu se neodvažuji posuzovat, ale myslím
si, že fotograf asi musí mít oko - tak nějak od boha.
Každopádně když jsou všechny tyto atributy v rovnová-
ze, tak se dobrá fotka může podařit (smích)
Zatím z každého tvého Dakaru vznikla kniha. Bude
tomu tak i nyní a jak dlouho na ni pracuješ?
Z každého Dakaru vznikla dvousetstránková kniha,
na které intenzivně pracuji vždy tak dva měsíce v kuse.
Texty píší střídavě zkušení „dakaráci“, šestadvacetiná-
sobný účastník Dakaru Josef Kalina a motocyklový
závodník a majitel KMRacing Teamu Pavel Kubíček,
který má v „nohách“ šest Dakarů. Část nákladu jde na
propagační účely a část se distribuuje prostřednictvím
internetu.
Je veliký rozdíl fotit rallye a dostihy, a co je případně
obtížnější?
Je to úplně něco jiného, prostředí, celkové podmínky
atd. Pravdou ale je, že to co mají oba tyto sporty společ-
né, je rychlost. Koně jsou živý tvor a to dává dostihům
trochu jinou příchuť. Navíc je to taková pohodička, to
když v neděli vyrazíme na dostihy a já si s sebou mohu
vzít rodinu. To je u rallye naprosto nemyslitelné. Focení
koní mámmoc rád a dají se tam udělat velmi efektní
fotky.
Jaký máš vůbec vztah ke koním?
Je to veliké zvíře, takže ke konímmám veliký respekt.
Byla doba, kdy jsem i já zkoušel jezdit na koni, ale
nedopadlo to nejlépe. Skončil jsem na tvrdé zemi
s modřinami a šrámy. Potupně shozen a pokopán. Ale
neodradilo mě to a stále čekám, až najdeš někoho, kdo
bude ochoten půjčit nám dostatečně silného koně, kte-
rý by nás uvezl. Jsem trochu dobrodruh a tohle je jedna
z výzev, na které ještě čekám. Navíc si dlužím satisfakci
za ten prvotní jezdecký nezdar (smích).
Slibuji, že na tom stále pracuji, ale zatím se nenašel
nikdo, kdo by nám takového koně půjčil. Možná je to
tím, že se pohybujeme v prostředí anglických plno-
krevníků a ti nejsou na naše (zejména moji) postavy
šlechtěni… Jsou ale kromě rajtování a focení koní, aut
a letadel ještě nějaké výzvy, které by sis rád zkusil?
Ve fotografii je spousta odvětví, které bych si rád
vyzkoušel. Ať už to jsou portréty nebo třeba akty, jsou
to všechno témata, která se musejí umět a chtějí svůj
čas. Ten mi bohužel palčivě schází. Možná časem, až se
trochu zklidní moje pracovní nasazení a budu mít víc
klidu zkoušet něco nového.
Ve svém oboru ses dostal téměř až na samý vrchol.
Jsi světově uznávaný automobilový fotograf. Tykáš si
s takovými osobnostmi, jakými jsou například Sebas-
tian Loeb, Mika Hirvonen, Sebastian Ogier nebo Peter
Solberg. Je ještě něco, čeho bys chtěl dosáhnout?
Svou kariéru sportovního fotografa jsem začal od píky.
Od rallye sprintů na Šumavě až po seriál mistrovství
světa v rallye, které se jezdí po celém světě.
Fotil jsem i pod vodou, kde jsem se u velkého bariérové-
ho útesu potápěl se žraloky bělavými. Plaval jsem vedle
asi patnáctimetrového žraloka velrybího a v Pacifiku
jsem se snažil vyfotit stádo velryb. V australském Se-
vernímTeritoriu jsem fotil krokodýly mořské – tunové
obludy, které se vám vynoří za zadkem ani nevíte jak.
Jsem zkrátka člověk, který se nespokojí s málem a chci
jít vždy až na samý vrchol. Až na samý okraj možného.
Ale teprve až s Rallye Dakar jsem poznal, kam až sahají
mé osobní hranice. Jsem asi blázen, ale musím přiznat,
že pomalu pošilhávám po ještě náročnější výzvě. Třeba
rallye na té Antarktidě (smích).
„
v Africe ti každý
chce tvůj foťák
ukrást. V Americe se
s tebou chce každý
vyfotit.“
rozhovor
GALOPP reporter | MAGAZÍN O KONÍCH A LIDECH |
23
