Všiml jsem si, že jste začátkem října na Středoevropské dražbě anglického plnokrevníka v Pardubicích prodával asi devět koní. Co bylo důvodem?
Míval jsem poměrně rozsáhlý chov, celkem padesát koní, a také plemenného hřebce Jazz Dancera, kterého jsem koupil jako dvouletého. Jako dvouletý vyhrál vše, co se dalo, a byl vyhlášen jako nejlepší dvouletý hřebec. Pak se však zranil a na vrcholové běhání už to nebylo. A protože měl i skvělý původ, rozhodl jsem se, že jej nechám jako plemeníka. Tenhle hřebec se ukázal jako velmi schopný plemeník, neboť připouštěl kolem dvaceti kobyl ročně, což je na české poměry docela slušná bilance. V šampionátu plemeníků se pohyboval na nějakém sedmém osmém místě.
Míval jsem také osm matek, které jsem nakoupil jako ročky nebo dvouleté a nechal je udělat si dostihovou kariéru. Když získaly handicap přes sedmdesát kilo, mohl jsem je nechat připustit kvalitním plemeníkem.
Pak jsem si to však ekonomicky vyhodnotil a zjistil, že mne tento chov stojí jeden a půl miliónu ročně a efekt v podstatě nula, proto jsem před dvěmi lety přistoupil k jeho redukci. Všechny matky jsem prodal a nechal si jen Jazz Dancera, který stojí u pana Josefa Vašiny v Třebohosticích u Prahy.
Tento nedávný prodej je v rámci další redukce, k níž jsem přistoupil z důvodu celkového zefektivnění mého dostihového provozu.
Co vás přivedlo ke koním?
Já jsem rodák z Prahy a už jako malý kluk jsem chodil s rodiči na dostihy. Koně mám v krvi možná i po svém dědečkovi, který byl za první republiky ve Velké Chuchli sedlářem. Opravdu vážně jsem se začal zabývat koňmi po revoluci, kdy jsem začal podnikat, a tehdy jsem si koupil jednoho koně na ježdění. Pak jsem pomalu začal s teplokrevníky, se kterými jsem objížděl parkurová kolbiště. Troufal jsem si nakupovat opravdu velmi kvalitní koně, dokonce jedna klisna byla velmi nadějná, ale já jsem stále pošilhával po dostizích.
A tak jsem si v roce 1999 koupil svého prvního anglického plnokrevníka. A už jsem se vezl, protože dostihy jsou jak droga (smích).
První dostih jsem absolvoval v roce 2000 a pak jsem si vzal do pronájmu koně Varnase, který v tomtéž roce vyhrál Lázeňskou míli a zúčastnil se Central Europiem Breeder ́s Cup v Rakousku, kde se umístil jako osmý.
Jeho žokejem byl můj nynější trenér Dalibor Török a koně mi tehdy trénoval pan Rudolf Fiala. Ten pracoval jako parkurový jezdec u paní Barkové a ve volných chvílích se věnoval tréninku mých koní, které jsem měl ustájené na svém statku v Radomyšli nedaleko Blatné v Jižních Čechách. Tam jsem v první fázi zbudoval deset boxů, posléze i kolotoč a pak jsem si pronajal kus pole, kde jsem měl tréninkovou dráhu. O rok později jsem stáje rozšířil a k dispozici jsem tak měl 24 boxů. Tak toto byly mé začátky.
Patříte k majitelům, které dostihy zcela pohltily, neboť vy nejenže koně kupujete a chodíte se dívat na dostihy, vy jste se pustil i do trénování. Povězte mi něco o vašich trenérských začátcích a zkušenostech.
Trénování dostihových koní se mi vždycky líbilo a tak jsem si v roce 2002 udělal kurz pro trenéry-majitele v Pardubicích a po složení zkoušek jsem začal v Radomyšli trénovat své koně.
Ale své koně si netrénujete výhradně sám, a jak jste již zmínil, v současné době pro vás jako trenér pracuje Dalibor Török. Jak jste s ním spokojný a jak si spolu, coby dva trenéři, rozumíte?
Dalibora jsem poznal jako jezdce a v roce 2002 jsem mu nabídl spolupráci. Rozumíme si po stránce profesní i lidské a ten rok byl velmi úspěšný, neboť o rok dříve jsem v Baden-Badenu koupil koně College Classic, který hned proměnil svůj první start ve vítězství. Jednalo se o Simsonovu cenu, poté v Ceně Masise doběhl druhý, stejně tak v Gerschově memoriálu a Zimním favoritu. Proto byl vyhlášen jako druhý nejlepší hřebec dvouletého ročníku. Takový byl vstup Dalibor Töröka do mé stáje a musím říci, že Dalibor má moji důvěru a já mu do jeho práce nezasahuji. Jen se podílím na managování dostihů a výběru jezdců a zatím vždy došlo k vzájemné dohodě.
Navíc se dá říct, že jsem měl vůbec v tu dobu docela šťastnou ruku i při výběru koní, takže moje začátky v dostihovém sportu byly docela dobré a myslím, že to významně ovlivnilo můj vztah k tomuto sportu a ke všemu, co k tomu patří.
Předpokládám, že jste začal dál nakupovat koně a rozšiřovat svou dostihovou stáj. Přesně tak, koupil jsem si balíček koní od pana Hrubého, to znamená asi čtyři koně za nějakou rozumnou cenu. Jeden šel do tréninku k trenérovi Koplíkovi a tři jsem si nechal u sebe. Z nich asi nejlepší byl Kifaab, který mi vyhrál několik velmi kvalitních dostihů a v Budapešti v Breeder ́s Cupu (Gd.1) doběhl na druhém místě. To bylo v roce 2003 a v následujícím roce se zranil a musel rok stát, ale další sezónu už zase běhal a dosáhl velmi pěkných výsledků.
A tak ten můj dostihový kolotoč nabíral obrátky.
Jakým způsobem jste nakupoval koně a jaká jsou podle vás nejdůležitější kritéria při výběru koně?
Další nákupy koní jsem realizoval přes bloodstock agenta Rychnera, který však zařizoval jen potřebnou administrativu a dopravu, ale výběr koní jsem si dělal vždy sám. Koně jsem nakupoval převážně na aukcích v Německu, Francii, Irsku nebo Anglii.
V první řadě mne zajímá jakou má kůň krev, tedy jeho rodokmen a jací byli rodiče povahově a ve sportu. Vždy jsem dával přednost koním, jejichž otcové byli vítězi dostihů úrovně Gd.1. To je pro mne jedna z nejdůležitějších podmínek. Pak jsou samozřejmě také důležité výsledky matky na dráze a například kolikátý je její potomek. A to je všechno genetika.
Důležité je však také, jak ten kůň vypadá,zdali nemá nějaké vady a musí být korektní. Nesmím zapomenout ani na skutečnost, kde se člověk nachází v momentě dražby.
Nejdůležitější je být v úrovni koně, neboť shora může kůň vypadat malý, zdola naopak veliký. V úrovni koně nejlépe posoudíte chody a konečně můžete odhadnout i jeho charakter.
Musím zdůraznit, že jsem vždycky rád nakupoval koně na breeze up dražbách, neboť tam vidíte koně ve cvalu. Vidíte jeho pohyb a jak se chová na dráze. Tady je přece jenom větší možnost odhadu než při nákupu ročků, kde to je o štěstí a spíš taková loterie. U nákupu koní je velmi vzrušující, že ne vždy rozhoduje cena. To znamená, že neexistuje pravidlo, že čím dražší, tím lepší kůň.
Důkazem toho je letošní vítězka vítězného oblouku v Longchamp Danedream, která stála devět tisíc euro!
Ano, a představte si, že mohla, respektive měla být moje. Danedream byla nabízena na loňském breeze up dražbě, které jsem byl osobně přítomen. Kromě mne a pár kupujících tam skoro nikdo nebyl. Na tuhle kobylku jsem koukal, ale přiznám se, že moc klisny nenakupuji a raději mám hřebce. Na té kobylce nebylo nic zajímavého. Subtilní zvíře s malou zádí a malými plecemi, ale měla velmi ušlechtilou hlavu. Takové koně často dobře závodí a mívají bojovná srdce, ale těžko kdo mohl vědět, co bude tahle kobyla jednou zač. Navíc mi Filip Minařík řekl, že na ní dvakrát jel a že se nejedná o nic výjimečného. Pak jsme ji viděli na dráze a ohodnotili jsme ji známkou 3. Jen pro zajímavost – na té tribuně jsme byli jen já s Törökem a nějací tři Poláci. Ta budoucí šampiónka měla dobrý původ. Otec Lomitas, ale matka nic moc. Ta snad ani nevyběhla na dráhu. Nás však zaujal jeden opravdu nádherný irský hřebec, kterého jsme nakonec koupili.
Když už jsme byli asi deset kilometrů za Baden-Badenem, tak nám zavolal Minařík, jestli se nechceme vrátit, že je ta kobyla jen za osm tisíc euro. Nakonec se nám nechtělo vracet se a tak kobylu koupil někdo jiný, komu později vydělala milióny. To je sice pravda, ale otázka zní: Dosáhla by tato kobyla takových výsledků v našich podmínkách? Jak by vypadala její kariéra v Čechách? Jak by jí vyhovovaly naše dráhy? Je velmi mnoho okolností, jejichž souhra učiní konečný výsledek.
Jakou má podle vás dostihový sport u nás perspektivu, třeba ve světle ekonomických potíží, o nichž dnes a denně slyšíme ze sdělovacích prostředků?
Dostihový sport u nás neskončí na tom, že by do něj majitelé a sponzoři nedávali peníze, ale na chronickém nedostatku kvalitních jezdců. Úroveň koní je stále vzrůstající a je poměrně vyrovnaná, ale pak velmi záleží právě na žokejovi. Není to zrovna populární sport, který by se hřál na mediálním výsluní. Ani na peníze není zrovna nejštědřejší, navíc je to spousta odříkání. Neustálé diety, hlídání váhy a shazování kil. Mnoho našich žokejů má nadváhu a má-li váš kůň například nést 57 kilo a žokej to nenaváží, neboť má 59, musíte tohoto koně přetížit. Bohužel nikde ve světě nejsou koně tolik přetěžováni váhou jako u nás, a to nejen vinou těžkých žokejů, ale i vinou ne zrovna ideálního systému, jímž se řídí naši handicapeři.
Ano, mladí nezkušení učni po škole by třeba požadovanou váhu navážili, ale díky udělenému handicapu budou dováženi mrtvou váhou, která je pro koně horší než přetížení těžším „živým“ žokejem. To je ale téma na samostatný rozhovor.
Krize stále trvá a zatím ještě nedopadla na své dno a s tím je spojen i omezený přísun peněz do dostihového sportu. A velikým problémem je obrovský moloch v podobě budov dostihového areálu, jehož provoz a údržba musí stát obrovské peníze.
Sednete si ještě na koně?
Mám teplokrevnou klisnu, kterou jsem si koupil na ježdění. Je to skvělé odreagování a vyčištění hlavy, a když člověk opravdu jezdí a jen se nevozí, tak si i pořádně zasportuje. Ale znáte to, času je málo.
