Vaše původní profese je advokát, jak jste se dostal k dražení koní?
Tak všechno to bylo přes koně. Nejdříve jsem pracoval ve stáji u trenéra pana Ferdinanda Minaříka, kde jsem se naučil žokejskému řemeslu a vůbec pracovat s koňmi. Pak jsem si začal kupovat své vlastní koně, no a ty dražby k tomu tak nějak neodmyslitelně patří. Myslím, že vám většina majitelů potvrdí, že jedna z největších zábav je právě nakupování koní. Mě osobně dražby vždycky velmi bavily.
A když skončil první ročník Středoevropské dražby anglického plnokrevníka v Pardubicích, tak jsem jednomu ze zakladatelů a spoluorganizátorů, bloodstock agentovi a mému příteli Tomáši Jandovi řekl pár přátelských připomínek k této akci. No a skončilo to tak, že mi tehdy řekl, že když jsem tak chytrý, tak ať jdu zkusit dělat dražitele. Slovo dalo slovo a při druhé Středoevropské dražbě jsem již dělal společně s Martinem Cápem druhého dražitele.
Máte zkušenosti jen s touto dražbou nebo jste se podílel i na jiných akcích tohoto druhu?
Letos na jaře byl Tomáš Janda osloven Národním hřebčínem Kladruby, zda by neuspořádal dražbu koní i tam. Právě zde jsme měli možnost aplikovat zkušenosti nabyté v dražbách anglických plnokrevníků a myslím, že se to docela povedlo.
Co je na koňské dražbě nejtěžší?
Víte, je to dražba jako každá jiná, ale domnívám se, že je asi nejtěžší zorientovat se v publiku a zvolit správné tempo a přístup tak, aby lidé měli dostatek času zareagovat a zároveň aby dražba měla švih a spád.
Vládnete slušně angličtinou a vypadá to, že vám nečiní sebemenší problém přecházet během dražby z češtiny do angličtiny...
Musím se přiznat, že mi to někdy trochu problém dělá, protože když se víc soustředím na jazyky, tak se stává, že mi občas vypadne momentální částka, na které se právě draží. (smích)
Dvojjazyčnost je však při téhle práci nezbytná, neboť na dražbu přijíždějí cizinci a pro ně je čeština nepřekonatelná.
Připravujete se nějak zvlášť na dražbu?
Zcela určitě. Neumím to střílet od boku, proto si vždy s Martinem (Martin Cáp – novinář a též příležitostný licitátor) rozdělíme dražební katalog tak, abychom věděli, co kdo bude dražit, a potom si dopředu nastuduji o každém koni nějaké zajímavé informace o původu, případně o dosažených sportovních či chovatelských výsledcích.
Byl jste někdy na nějaké zahraniční dražbě?
Jsem-li v zahraničí a mám-li čas, nenechám si žádnou dražbu ujít. Krom toho jsem již byl na všech významných evropských dražbách koní. Například ve Francii na Arc sale, v Německu v Baden-Badenu, na Tattersalls v Anglii i v Irsku, tam jsem si dokonce kupoval vlastního koně. Navíc poslední tři roky jsou všechny významné dražby přenášeny on-line na internetu a když mám čas, tak v práci, zatímco ostatní surfují na facebooku, já sleduji dražby koní v zahraničí.(smích)
Je nějaký rozdíl mezi českými kupci a kupci v zahraničí?
Propastný. V zahraničí je auditorium plné opravdových kupujících a dražba tam má rychlý spád. Zde nemá dražba takovou tradici a tento způsob nákupu není v lidech zakořeněn. Češi zkrátka nejsou zatím uvyklí na tento formát a většina nakupujících přichází na samotnou dražbu proto, aby se dozvěděli, jaká by mohla být reálná cena. V případě, že nehrozí, že jim při dražbě ten kůň unikne, raději si počkají a snaží se koupit napřímo ze stáje. Bohužel si neuvědomují, že mnohdy tímto způsobem nakoupí o mnoho dráž, než kdyby si koně vydražili.
I reakce nakupujících jsou v zahraničí mnohem rychlejší. Tady se stále obávají, že když projeví zájem o toho koně, že to automaticky znamená zdražení a nechávají licitátora „vycukat“ do posledního momentu s každým příhozem. Častokrát se mi stalo, že kůň
měl v katalogu uvedenou nulovou rezervní cenu a ze stáje se pak prodal třeba za 50 tisíc korun. V dražbě pak mohl být za pár korun! Ale nutno říci, že už i tady jsou majitelé, kteří jsou i ze zahraničí zvyklí na dražbu a i ti se k nám vrací a draží. Proto pevně věřím, že jestli nezhyneme na úbytě, tak se časem situace i tady zlepší.
Domnívám se, že práce licitátora je podobná hereckému vystoupení či vystoupení zpěváka či muzikanta. Existuje i zde cosi jako předávání energie mezi licitátorem a nakupujícími?
Myslím, že do jistě míry asi ano. Hlavně ve světě jsou dražitelé, kteří jsou ve svém oboru opravdovými hvězdami a jejich výkon je mnohdy tak strhující, že si nakupující říkají, jestli nezaplatili zbytečně moc peněz.
Jaký je váš vztah k dražbě? Je to jen na bázi hobby a jako výpomoc kamarádům, nebo byste se nebránil věnovat se tomuto oboru vážněji?
Naštěstí se živím něčím úplně jiným, takže toto má u mne stále podobu hobby. Vlastně si popravdě nedovedu představit, že by tahle profese mohla někoho u nás v Čechách uživit, ale o to víc se snažíme dělat tuhle práci co nejpoctivěji a nejprofesionálněji. vím o vás, že jste na koních kdysi i jezdíval. Můžete o tom něco prozradit?
Od vysoké školy jsem jezdil u pana Ferdinanda Minaříka staršího jako pracovní jezdec. Jezdil jsem také u paní trenérky Ing. Ivany Pejškové. Jsou to však asi čtyři roky, co nejezdím dostihy aktivně, neboť se to dalo jen velmi těžko skloubit s mou prací a také jsem dost těžký, takže jsem musel čím dál víc potit, a to 6–8 kilo na každý dostih. Kvůli váze jsem toho moc nenajezdil, ale moc mne to bavilo. Navíc člověk získá spousty zkušeností z dostihové branže a k tomu ještě přímo ze vnitř tohoto oboru. Ale žádná jezdecká hvězda jsem nebyl (smích).
Vím, že vlastníte dostihové koně. Můžete je představit?
V současné době mám tři koně, dva Němce a jednoho Ira. Nejstarší je Moonglas (IRE), kůň stabilní dvojkové výkonnosti. Ten byl právě zakoupen na Tattersalls Ireland, na svém kontě má několik vítězství ve dvojkových dostizích a dělá mi spoustu radosti. Další je čtyřletá kobylka Love Style (GER). Ta začala závodit až jako tříletá a loni třikrát zvítězila. Letos se jí to zatím bohužel nepodařilo, navíc si na podzim lehce poranila kloubek, proto jsem s ní musel předčasně skončit letošní sezónu. Nakonec mám tříletého hřebečka jménem Alaaf (GER), který je poněkud pozdní a počítám s ním jako s vytrvalcem. Všechny své koníky mám ustájeny u trenérky Ing.Ivany Pejškové.
Věnujete se stále aktivnímu ježdění, nebo se už jen chodíte na koně dívat?
Snažím se pravidelně jezdit a téměř každý víkend odjezdím u trenérky Pejškové několik koní. Je ale fakt, že už to není, co to bývalo, když jsem jezdil u pana Minaříka. Za tuto zkušenost jsem velmi vděčný, protože i když byl přísný a tvrdý, tak toho opravdu mnoho naučil. Ráno jsme si každý vymístovali čtyři pět boxů, v půl osmé už se sedělo na koních a jezdilo se pět šest lotů denně. Dneska si už dopřávám tu amatérskou pohodičku. O hodinku déle si pospím, nemusím už místovat, ale jen si odjezdím nějaké dva tři loty, čímž se držím v jezdecké kondici. Takže minimálně jednou týdně sedím na koni.
Kterého jezdce považujete za nejlepší v České republice?
V České republice je to s jezdci poměrně složité, a když se tu kvalitní jezdec objeví, většinou dříve nebo později odejde do zahraničí. Mně osobně se asi nejvíce líbí styl Tomáše Lukáška a nebude asi překvapením, když budu jmenovat Jirku Chaloupku, který má v dostihu veliký přehled. Musím zmínit i Honzu Ráju, jež má pověst silového jezdce. Domnívám se však, že se ta jeho „silovost“ poněkud přehání, neboť i on dovede vést koně s přehledem, klidem a rozvahou.
Jak byste zhodnotil současnou úroveň českého turfu?
Vzal bych to z opačné strany. Zaplaťpánbůh, že je vůbec co hodnotit, protože srovnám-li úroveň našeho turfu například se Slovenskem, Polskem či Rakouskem, tak je vůbec zázrak, že to je tak, jak to je. Vždyť v době kdy je jedna krize za námi a druhá se pomalu blíží, kdy všichni škrtají reklamní budgety a omezují se investice, tak je u nás stále dostatek majitelů a sponzorů, díky nimž přichází do dostihové branže stále nějaké finanční prostředky. Vždyť jenom peníze ze sázek by zdaleka nestačily! A protože pracuji i jako předseda Pořádkové komise, jsem v neustálém kontaktu s lidmi z Jockey Clubu a vím, jak je obtížné udržet dostihový provoz v chodu. Proto držím palce každému, kdo je ochoten a schopen uspořádat nějaký dostihový den.
